Předně předesílám, že nemám nic proti myšlení uvnitř nějaký krabice. On je to poměrně důležitej nástroj, jak se ve světě kolem i uvnitř sebe zorientovat. Nemám tudíž ani problém s nálepkováním, protože nám pomáhá například vytvořit nějakej myšlenkovej konstrukt a vůbec s někým jiným debatovat. Kdybych například nedokázal sám sebe nějak zadefinovat, těžko bych mohl vést politickou debatu s druhou osobou. Pokud nevim, kam svým politickým myšlením zhruba spadám a kam spadá můj protějšek, byl by to totální chaos a debata tudíž nebude mít žádnej směr, ani rámec. Všechny ty mentální krabičky a nálepky mají svůj smysl minimálně zjevně v komunikaci. Mají ale svoje limity...

![businessman2108029_1920.jpg](https://files.peakd.com/file/peakd-hive/bodie7/PbJ1Ycae-businessman-2108029_1920.jpg)



Vděčným příkladem jsou pro mě lidi spadající do nějaký dietetický škatulky. To totiž dobře znám i ze svý vlastní zkušenosti. I já byl vegetarián, vegan, vitarián, jel jsem paleo, low carb, keto a tak dále a tak vím, co všechno si dokáže mysl ohraničit, pečlivě zabalit a uložit do šuplíčku a co všechno kvůli tomu člověk dokáže vyvádět. To je ostatně vidět v podstatě na každý debatě mezi masožravcem a vegetariánem. Ti dva se v principu nejsou schopni potkat, byť mají často společného víc, než si oba myslí a dokážou představit. To samý se ale děje mezi levičákem a pravičákem, sparťanem a slávistou, nebo kulturistou a kalisténikem (člověkem cvičícím primárně s odporem vlastní váhy). Proč se to děje? No důvodů bude asi víc. Jedním z nich nepochybně je, že nejsme ochotni ze svý pečlivě budovaný mentální krabičky vidět svět očima jiný osoby.

Typicky je to teď třeba debata o covidu, kde jeden hájí čistě zájmy ekonomický a naproti tomu stojící osoba hájí čistě zájmy zdravotní. Takových debat už jsem vedl několik a aniž bych to chtěl nějak rozpitvávat, mám za to, že zrovna tenhle problém je naprosto multifaktoriální, neb nám zasahuje do života společenskýho, ekonomickýho i zdravotního a je třeba ho tím pádem vnímat v širších souvislostech. Nechci se tu bavit o nějakých řešeních, protože je zkrátka nemám (ne pro všechny, můžu mluvit max za sebe), navíc jsem tim poměrně znuděnej a otrávenej a proto tohle téma radši opustim dřív, než napíšu něco, čeho bych v závěru mohl litovat.

Protože nejčastěji docházim při styku s lidma k otázkám ohledně pohybu, budu se radši věnovat tomu. A všiml jsem si, že i forma komunikace je při tvorbě mentálních krabiček poměrně důležitá záležitost. Pokud se mě například někdo zeptá, jak správně stát (nebo klikovat, tahat...dosaďte si tam cokoliv dle libovůle) a já mu odpovim, že je to tak a tak, potom v něm pomáhá budovat přesvědčení, že určitej nástroj je mnohem lepší, než nástroj jinej. Takovej člověk se pak zpravidla zamkne v nějakým přesvědčení (teda pokud jsem pro něj dostatečná autorita), vybuduje si svou mentální krabičku, úhledně si jí zabalí, schová do šuplíčku k ostatním a tím se naprosto nevědomky odsoudí k omezení (to je možná hyperbola, ale myšlenka je snad jasná). Navíc tím pádem bude bojovat proti konstruktům, který jsou vybudovaný jinak. Což je jednak strašně namáhavý a druhak úplně zbytečný, protože on každej pracuje v trochu jiným kontextu, nicméně rámcově (řekněme filosoficky) se víceméně shodnou všichni...

Proto jsem začal v určitej okamžik svýho života reagovat jinak (podotýkám, že ne vždycky se mi to daří) a začal jsem věci prezentovat jako nástroje. Možnosti. Nechci, aby lidi získávali pocit, že něco je přesně tak, jak říkám (nebo říká někdo jinej), ale že je to určitej nástroj, jak se na věci dívat a jak s nima pracovat. A čím víc těch nástrojů je, tím spíš zjišťujeme, že se dají používat v různých situacích a že někdy je možná lepší použít jeden z nich a v jiný situaci (době...) můžeme použít nástroj jinej. Protože věci prostě nejsou černobílý. Je to hodně (přesně padesát prej) odstínů šedi. A já si teď kvůli týhle poznámce půjdu pro jistotu umejt ruce a vypláchnout hubu. :)

*Zdroj obrázku: https://pixabay.com/cs/illustrations/podnikatel-krabice-doprava-2108029/*